Hvězdný prach. I to je práce pro HR.

Musím pochválit dnešní Hospodářské noviny. Po dlouhé době totiž publikovaly článek, za který se nemusí vůbec stydět. Je to dílo, ve kterém se neklouže pouze po povrchu, ale podařilo se jim bývalé top manažery rozmluvit. A to není vůbec snadné.

Kdo dlouho ve velké korporaci žil, ten se umí i korporátně chovat (což není o nečestnosti či lhaní, je to prostě jenom upravená sada hodnot a komunikačních dovedností). Nejen proto musím ocenit, kolik práce musel takový článek dát. Určitě ho nesepsali za jedno unuděné odpoledne. Je to článek o bývalých top manažerech, pro které už není v dnešních firmách místo.

Divoký let ve finanční krizi
Divoký let ve finanční krizi

Pozor, škodolibost není vůbec na místě. Je to o tom, jak někdo může dojít na vrchol a jak je složité se na něm udržet. A jak je ještě složitější pomalu sestupovat dolů. A to i článek o tom, jak Human Resources musí strategicky myslet, aby podobným příběhům předcházelo.

Upřímně se rozmluvili o tom, co se dělo ve velkých mezinárodních firmách v letech po finanční krizi, která přešla do vleklé deprese. A ona deprese mnohde pokračuje až dodnes. Je to o životním příběhu, který začal těsně po revoluci, rychle je vynesl na vrchol a nakonec skončil dobrovolně-nedobrovolným rozchodem se svým chlebodárcem.

Měli zodpovědnost za tisíce zaměstnanců, slibovali akcionářům miliardové zisky, domlouvali obchody za milióny, podíleli se na strategických rozhodnutích celé korporace. A celá taková pohádka najednou skončila.

Dokud ekonomika prudce rostla, měli před sebou vidinu dalšího místa v korporaci, které bylo ještě výše, mělo ještě větší vliv a možná dokonce slibovalo i méně práce. Pak ovšem přišla krize a všichni se zachovali jako v letadle, co vletí do turbulencí. Připnuli si pásy a tiše seděli. Věděli, že tenhle příběh nemusí dopadnout dobře, ale nebylo zbytí, musíš prostě letět dál. Vnitřně máš strach, ale nedáš nic najevo a utěšuješ lidi kolem sebe, že to dobře dopadne.

Nakonec někdo vykopne projekt, který se prostě udělat musí. Má zajímavé jméno, trochu bezbřehý obsah a celý je o tom, jak osekat náklady. A na top manažerech se tradičně ušetří nejvíc. A když se sloučí několik zemí dohromady, tak sice budou trpět prodeje, klienti budou skučet, že nedostávají servis, na který byli zvyklí, ale významně klesne nákladová základna. O tom to celé je. O nákladech a zisku.

Nejmenší země jsou většinou první na ráně. Jejich přínos k tvorbě zisku je mizivý, ale náklady mají často porovnatelné s pobočkami ve větších zemích. Není tedy jednodušší řešení, než sloučit několik zemí dohromady a řídit to celé z jednoho místa. Dopad do prodejů malý, příběh pro akcionáře je pěkný. Vidíte, jak se snažíme. A až bude lepší doba, tak možná pobočku zase otevřeme.

V České republice si často myslíme, že jsme pupek světa a nic nám nehrozí. Finanční krize nám nastavila zrcadlo, do kterého se neradi díváme. Nejsme ti nejlepší v Evropě. Navíc, jsme i malí. Zavřít tady pobočku a obsluhovat trh odjinud není vůbec těžké. A ono to jde i z Bratislavy.

Čeká nás těžká doba. Budeme si opět vybudovat dobré jméno a přesvědčit svět kolem nás, že v Praze nebo v Brně se vyplatí být. Musíme opět dokázat světu, že umíme i něco víc, než poskládat auto z připravených dílů. Pokud nebudeme mít něco navíc, nebude mít nikdo důvod tady být.

Je to nezastupitelná role pro HR. Pomáhat budovat něco, co bude víc, než jenom obchodní zastoupení. A zároveň to bude i partner pro generálního ředitele a občas mu připomene, že musí myslet na zadní kolečka. Na život po firmě.