Každá koruna navíc má svou cenu.

Jak často slyším, že někdo odchází, protože dostal lepší pracovní nabídku. Nikdy nemám slov, protože jsou jasné dvě věci. Pokud někdo hledá, pak mu vždy někdo dá lepší nabídku. Je to jenom otázka času. A druhá věc je taky jasná – neexistuje oběd zadarmo. To znamená, že každá koruna navíc má svou cenu. Občas i hodně vysokou.

Osobně to pokaždé beru tak, že něco muselo člověka opravdu hodně štvát, aby začal aktivně hledat nové zaměstnání (a nechci ani rozebírat, kdo a nebo co to bylo). To slovo aktivně je důležité, protože osobně nevěřím na historky typu, že mi najednou někdo zavolal a nabídnul práci, která se prostě nedala odmítnout. Člověk je tvor hodně líný a headhunter není výjimka. Taky se snaží jen do výše své odměny a jde raději po lidech, o kterých ví, že jsou ochotni naslouchat nabídce.

O tom to ovšem není. Dnes je to o mrzké otázce peněz. Často musím poslouchat, jak nabídli pořádnou mzdu a velké bonusy a ještě lepší auto. Je přece jasný, že málokdo chce měnit práci, aby ve výsledku dostal méně. Kdo má čas hledat a nic ho netlačí, ten si počká. Tratí obvykle jenom ten, kdo už nemůže dýchat a chce něco nového. A hlavně trochu jiného.

Překvapivé ovšem je, když se pustíte s takovým člověkem do diskuze. Začnete se ptát na obsah práce, jaké tam budou cíle a jak obecně mluvili o tom, co ho tam bude čekat k řešení. Za vysokou mzdou se obvykle skrývají i velké potíže.

Najednou vyplave na povrch, jak málo o nové pozici vědí. Nemají jasnou představu, co se od nich bude chtít. Většinou jasně vědí, komu budou reportovat a jak vysoko v organizační struktuře budou (taky si pamatuju, jak jsem byl sám se sebou spokojený, když jsem se objevil na jednostránkové organizační struktuře celé velké firmy). Už si ovšem moc nepamatují, jaké budou jejich opravdové cíle.

Pak následuje dlouhý monolog o příležitostech, které by tady přece nikdy nedostali. Všichni to přece vidí, že tady se toho mnoho nemění a že Anička bude na té pozici sedět ještě dlouho, protože se hnout nechce a do důchodu má ještě daleko. Má to různé obměny, ale kostra příběhu je stejná. Často je ovšem třeba i přiznat, že si za celou dobu nikdo nevšiml, že by se o tu příležitost nějak extra prali. A kariéra je zejména o tom, kdo ji dělá, není o těch, co jsou okolo. Ti mohou pomoci, ale valná většina práce je na tom, kdo chce stoupat nahoru.

Pak přijde moment, který mám rád. Zeptám se, co za to všechno navíc budou chtít. Většinou lidi moc nerozumí, co by jako měli chtít. Přece dělají svou práci a budou ji dělat stejně jako doposud.

To je ovšem omyl, protože každá koruna navíc má svou cenu. Nikdo nechce házet peníze do kanálu. Pokaždé tam bude skryté malé ale, za které se bude muset nějak zaplatit. Rozumná firma platí přesně tolik, kolik platit musí. Pokud platí víc, je tam vždy nějaký háček, za který se musí dát lehounký příplatek.

Lidi často předpokládají, že v nové pozici to bude stejné jako to bylo doposud. Naopak, všechno bude jinak a cíle budou jiné. I v tom má každá koruna navíc svou cenu. Člověk musí vylézt ze své pohodlné ulity a začít znova bojovat.

 

O vztazích na pracovišti

Naše babičky měly dobré pravidlo, které se vyplatí ctít i dnes. Říkaly, že co je v domě, není pro mě. Když jsem byl malý, myslel jsem si, že se mluví o hračkách. Později mi došlo, že o angličáky vážně nešlo. A když jsem dorostl až do oddělení lidských zdrojů, tak jsem pochopil, jaké skryté katastrofy se ve vztazích na pracovišti skrývají. Občas mají na firmu účinek horší než výbuch atomové bomby v Hirošimě. Pro člověka z HR je to rozhodně nemilá situace, protože každé řešení je špatné a je třeba hlavně omezit škody.

Máme totiž o vztazích romantické představy, které nám vštípily naše hodné maminky a ještě hodnější babičky. Je o tom, jak princezna potkala prince a měli se dobře až do konce života. Jenže, ono to tak normálně v životě nechodí. Lidi se potkávají, zamilují se, vyspí se spolu a jednou to skončí. Někdy manželstvím, někdy rozchodem. Pro firmu je poté pohroma oboje.

Vztahy na pracovišti
Vztahy na pracovišti

Neplatí to ovšem jenom v práci. I my jsme měli na univerzitě paní docentku, které se říkalo „doktor per vagina“. A rozhodně to neznamenalo, že by byla opravdu významný vědecký pracovník. Jen se tak nějak vědělo, že její vliv na katedře přesahuje zdi její kanceláře a je neradno s ní nebýti zadobře. Malý konflikt s ní obvykle znamenal velký průšvih v úplně jiné kanceláři, kde naopak seděla významná kapacita, která vládla krutou rukou nad našimi indexy. Věda je rozhodně nespojovala, ale přesto měli velmi pevné pouto, které dokázalo mnohým ve škole pěkně zavařit.

V byznysu jsou firmy tří typů. Anglosaské jsou prudérní a něco jako sex v kanceláři vůbec netolerují. Pak jsou tu firmy evropské, které mají nonšalantní přístup k sexu na pracovišti (čím víc na jih, tím větší tolerance). A pak jsou tu firmy asijské a ty o sexu nevědí vůbec nic. To, co nepraktikuje šéf, nepraktikuje nikdo. A šéf přece jenom pořád pracuje.

Z egoistického HR pohledu je každý nepracovní vztah v kancelářích průšvih, protože přestávají platit nastavená a všemi dodržovaná obecná pravidla. Co si budeme povídat, každý vztah na pracovišti je pro firmu operační riziko.

Nastavené kontrolní mechanismy (a doufám, že nějaké kontrolní mechanismy máte) přestávají fungovat, protože je najednou může obejít dvojice, se kterou se vůbec nepočítalo. A to je jenom drobná komplikace, která se dá obvykle nějak vyřešit.

Průšvih nastane v situaci, kdy jeden je klíčový člověk pro firmu a ten druhý začíná zlobit a bylo by třeba jej vytlačit ven z firmy. To je prakticky neřešitelné, protože tlakem na jednoho vyvoláte pouze vyhrožování ze strany toho druhého. I když všichni říkají, že do toho nebudou tahat emoce, najednou máte před sebou emocí plný talíř. HR Manažer pak stojí před Sophiinou volbou, neboť každé rozhodnutí je ze své podstaty špatné. Musí ovšem myslet hlavně na to, aby firma opět fungovala tak nějak normálně. I když to bude trochu jinak než předtím.

Rozumná firma toleruje, že se lidi můžou do sebe v práci zakoukat. Taky musí tolerovat, že lidi občas uklouznou a vyspí se spolu, když jsou spolu na projektu a tráví společně mnohdy 12 hodin denně. Nejlepší je potom zásada nic nevědět.

Rozumná firma ovšem netoleruje, když se dva do sebe zamilují a ostatní si toho všimnou. To je okamžik, kdy je třeba zasáhnout. Není třeba ničit vztah, jen třeba oba požádat, aby se dohodli, kdo z firmy odejde. Může se to zdát jako vysoká cena, ale nakonec je to pro všechny strany výhra. Vztah může pokračovat a ostatní zaměstnanci netrpí sledováním milostného příběhu online.

Human Resources není oddělení šíření lásky. Je to oddělení, které je zodpovědné za to, že se všem ve firmě pracuje dobře a fungují jasně nastavená pravidla pro řízení zaměstnanců. A netolerovat výjimky je v tomto případě důležité. Proto je lepší každý vztah udržovat v rovině, že jsou to vztahy externí. Interní totiž hrozí velkým průšvihem, který může skončit jako velká lavina.