Nezaměstnatelní mladí absolventi.

Jsem už starší pán, takže o sobě mohu tvrdit, že jsem pamětník. Dobře si pamatuju si časy, kdy nás šlo pár ze základní školy na gymnázium a že ještě méně nás šlo na vysokou školu. To bývávalo, z vysokoškolského studia se stala komodita pro soukromé univerzity. A ještě nepřišel moment, kdy je neviditelná ruka trhu trochu probere. Pro Human Resources to představuje zásadní problém, protože roste počet nepoužitelných absolventů vysokých škol, pro které neexistuje odpovídající uplatnění. Zejména takové, které odpovídá jejich představám.

Chci rovnou upozornit, že nejsem zastánce toho, že by někdo měl regulovat počet studentů na vysokých školách. Taková praxe nikam nevede, jenom vytváří korupční prostředí. Nicméně, vysoké školy se musí vystavit silné konkurenci a ty špatné musí zaniknout. Každý, kdo projeví studijní buňky, musí dostat šanci dosáhnout úspěchu.

Soukromé i státní vysoké školy se chytily své příležitosti a začaly chrlit vysokoškoláky jako na běžícím pásu. Nejde ani tolik o obor, který někdo vystuduje, protože nakonec se tím stejně neživí každý. U univerzity jde vždy o přístup ke studiu.

Vysoká škola by měla každého studenta naučit, jak se vypořádat se zadáním neznámého úkolu a jak jej úspěšně vyřešit. Všichni si dobře pamatujeme, jak jsme museli napsat práci na téma, ve kterém jsem rozhodně nebyli doma. A přesto jsme se s tím nějak se ctí porvali a práci nakonec odevzdali.

Vysoká škola naučí člověka fungovat trochu jinak. Není to o tom, jak na gymnáziu říkají, počkejte, až budete na vysoké škole. Je to o zadání problému a jak se dostanete k výsledku, který splní nebo překoná daná očekávání.

Dnes ovšem vysoké školy přistupují ke studentům jako na gymnáziu. Nesnaží se z lidí vymáčknout to nejlepší, naopak směřují k tomu, že i průměr je dobrý. Hlavně, dokud platí pravidelně školné.

Nikdo a nic netlačí na zlepšování kvality, protože hlavní je přece titul. Až potom přijde na řadu přemýšlení o tom, co by člověk mohl v životě dělat. A pak se objeví onen zásadní problém.

Firmy si naopak rychle všimly toho, že mezi absolventy různých vysokých škol začínají narůstat rozdíly. Začaly si více cenit státních vysokých škol a univerzit, protože tam je pokles v kvalitě absolventů menší než u soukromých vysokých škol.

A na trhu práce se začnou hromadit absolventi vysokých škol, pro které nebude odpovídající nabídka. Práce by byla, ale nikdo ji nebude chtít dát někomu, kdo šel jednoduchou cestou.

Navíc to jsou absolventi, kteří mají nereálná očekávání. Nikdo na vás nebude čekat s otevřenou náručí, pokud jste zatím neprokázali nic, za co byste si to zasloužili. Je to o tvrdé práci a prezentování dosažených výsledků. Ovšem, pohodáře bez cílů asi nikdo chtít nebude.

Až se ani v Albertu nedomluvíš česky.

Český trh práce se opět zbláznil. Naposledy jsme podobnou situaci viděli někdy v roce 2007, kdy se budoucnost zdála taky růžová a německá životní úroveň na dosah. A taky nám říkali, že je to udržitelné, bezpečné a bude to tak pokračovat do nekonečna. Jak dnes víme, nekonečno trvalo už jen pouhých pár měsíců. Dnes je to podobné, v obchodech jsou prázdné pokladny, v uličkách nejsou v regálech zatažené díry a u těch pár obsazených a funkčních pokladen se obvykle čeština vyskytuje jako nejlépe druhý jazyk.

Oproti poslední konjunktuře je tu ovšem velký rozdíl v náladě. V roce 2007 byli všichni optimističtí a věřili, že budoucnost bude jenom lepší. Dnes se pořád jenom nadává, že líp už bylo a dobře už nikdy nebude. A přitom jsou všechna čísla lepší, než bývala. Máme ovšem nějaký ten šrám na duši, protože jsme se sami připravili o několik dobrých let. Co je ovšem stejné, je to, že sehnat nového zaměstnance je pro lidi z HR pravé peklo na zemi.

Kdo jde dnes nakupovat, toho určitě překvapí, jak to v obchodech vypadá. Je tam docela binčus, zboží není vyrovnané, plné krabice se válí všude a nikdy nejsou obsazené všechny pokladny. Takhle jsme si to západní Německo nepředstavovali, takhle určitě ne.

Obchodní řetězce jsou první na ráně, kdo pozná, co to znamená, když vám chybí flexibilní trh práce. Nemají totiž žádnou legální možnost, jak si dovézt někoho, kdo by rád za tou pokladnou seděl a vážil si toho.

Není totiž nikdo, kdo by za nimi rád a s chutí pracoval. Češi to dělat nechtějí, Slováci došli a Ukrajincům pro jistotu nedáme pracovní víza, protože … to vlastně nikdo neví, proč ono vízum nemohou dostat. Asi je třeba se zeptat na Ministerstvu vnitra, jakou to mají vlastně strategii. Osobně se obávám, že žádnou a flikují jenom okamžité potřeby.

Takový Albert je pak docela v pasti, protože bojuje na trhu práce, kam už nikdo další nechce přijít. A tak obchodním řetězcům nezbývá, než se pustit do boje o lidi, kteří už v sektoru jsou. Ti už přesně vědí, do čeho jdou, v čem jsou a naprosto přesně vědí, co chtějí. A řetězce to vědí taky, že jdou hlavně po penězích. Není se čemu divit, strategie v Retailu byla dlouho taky jenom o penězích, jen obráceně, dát jich zaměstnancům co nejméně.

Romantické a ideologické časy, kdy Žena za pultem pevnou stranickou rukou prodejně vládla a určovala, jaký budou mít lidi víkend, protože když chleba nebyl, tak byl i den starej vlašák fajn, jsou dávno pryč. Lidi v retailu se dostali na začátek potravního řetězce a chování k nim nebylo právě pěkné. Byli obvykle první, kdo odnesl propouštění, osekávání benefitů a změny v rozvrhu práce.

Retail se začíná jako první brutálně měnit. Má to dva směry. První je směr kruté automatizace, protože už není zbytí. A ten druhý je o tom, že se řetězce složitě opět učí elementární slušnosti v mezilidských vztazích.

Ten nečekaný tlak vede k tomu, že automatizovat se prostě musí, protože není nikdo, kdo by to dělal. To znamená, že v prodejnách bude lidí méně a méně a poklady budou skorem všechny samoobslužné. Jen se bude někdo věnovat tomu, aby zákazníky hlídal, aby tu prodejnu neroznosili domů. Bude to drahé a znamená to, že v další krizi se početná skupina lidí nebude moci do prodejen vrátit, protože jejich pracovní místo mezitím zanikne. A budou si musít najít jiné uplatnění.

Ten druhý směr bolí ještě víc. Obchodní řetězce se učí, že občas tahají za kratší konec provazu. Zaměstnanci ani nepotřebují odbory, aby dosáhli podstatného zlepšení podmínek. Jak často řetězce říkaly, že mají práci pro maminky s malými dětmi. A jak se pak ukázalo, že nejlepší je dát děti k babičce? To už neplatí, flexibilní pracovní doba je už standard. Vyšší mzdy? Kupodivu i na to se nějaké peníze našly. A snad tam i zůstanou, až se situace zase změní.

Čeká nás ještě pár hodně horkých měsíců, ale každá párty jednou skončí. Snad nás tentokrát nebude tolik bolet hlava.

 

Hvězdný prach. I to je práce pro HR.

Musím pochválit dnešní Hospodářské noviny. Po dlouhé době totiž publikovaly článek, za který se nemusí vůbec stydět. Je to dílo, ve kterém se neklouže pouze po povrchu, ale podařilo se jim bývalé top manažery rozmluvit. A to není vůbec snadné.

Kdo dlouho ve velké korporaci žil, ten se umí i korporátně chovat (což není o nečestnosti či lhaní, je to prostě jenom upravená sada hodnot a komunikačních dovedností). Nejen proto musím ocenit, kolik práce musel takový článek dát. Určitě ho nesepsali za jedno unuděné odpoledne. Je to článek o bývalých top manažerech, pro které už není v dnešních firmách místo.

Divoký let ve finanční krizi
Divoký let ve finanční krizi

Pozor, škodolibost není vůbec na místě. Je to o tom, jak někdo může dojít na vrchol a jak je složité se na něm udržet. A jak je ještě složitější pomalu sestupovat dolů. A to i článek o tom, jak Human Resources musí strategicky myslet, aby podobným příběhům předcházelo.

Upřímně se rozmluvili o tom, co se dělo ve velkých mezinárodních firmách v letech po finanční krizi, která přešla do vleklé deprese. A ona deprese mnohde pokračuje až dodnes. Je to o životním příběhu, který začal těsně po revoluci, rychle je vynesl na vrchol a nakonec skončil dobrovolně-nedobrovolným rozchodem se svým chlebodárcem.

Měli zodpovědnost za tisíce zaměstnanců, slibovali akcionářům miliardové zisky, domlouvali obchody za milióny, podíleli se na strategických rozhodnutích celé korporace. A celá taková pohádka najednou skončila.

Dokud ekonomika prudce rostla, měli před sebou vidinu dalšího místa v korporaci, které bylo ještě výše, mělo ještě větší vliv a možná dokonce slibovalo i méně práce. Pak ovšem přišla krize a všichni se zachovali jako v letadle, co vletí do turbulencí. Připnuli si pásy a tiše seděli. Věděli, že tenhle příběh nemusí dopadnout dobře, ale nebylo zbytí, musíš prostě letět dál. Vnitřně máš strach, ale nedáš nic najevo a utěšuješ lidi kolem sebe, že to dobře dopadne.

Nakonec někdo vykopne projekt, který se prostě udělat musí. Má zajímavé jméno, trochu bezbřehý obsah a celý je o tom, jak osekat náklady. A na top manažerech se tradičně ušetří nejvíc. A když se sloučí několik zemí dohromady, tak sice budou trpět prodeje, klienti budou skučet, že nedostávají servis, na který byli zvyklí, ale významně klesne nákladová základna. O tom to celé je. O nákladech a zisku.

Nejmenší země jsou většinou první na ráně. Jejich přínos k tvorbě zisku je mizivý, ale náklady mají často porovnatelné s pobočkami ve větších zemích. Není tedy jednodušší řešení, než sloučit několik zemí dohromady a řídit to celé z jednoho místa. Dopad do prodejů malý, příběh pro akcionáře je pěkný. Vidíte, jak se snažíme. A až bude lepší doba, tak možná pobočku zase otevřeme.

V České republice si často myslíme, že jsme pupek světa a nic nám nehrozí. Finanční krize nám nastavila zrcadlo, do kterého se neradi díváme. Nejsme ti nejlepší v Evropě. Navíc, jsme i malí. Zavřít tady pobočku a obsluhovat trh odjinud není vůbec těžké. A ono to jde i z Bratislavy.

Čeká nás těžká doba. Budeme si opět vybudovat dobré jméno a přesvědčit svět kolem nás, že v Praze nebo v Brně se vyplatí být. Musíme opět dokázat světu, že umíme i něco víc, než poskládat auto z připravených dílů. Pokud nebudeme mít něco navíc, nebude mít nikdo důvod tady být.

Je to nezastupitelná role pro HR. Pomáhat budovat něco, co bude víc, než jenom obchodní zastoupení. A zároveň to bude i partner pro generálního ředitele a občas mu připomene, že musí myslet na zadní kolečka. Na život po firmě.