Až se ani v Albertu nedomluvíš česky.

Český trh práce se opět zbláznil. Naposledy jsme podobnou situaci viděli někdy v roce 2007, kdy se budoucnost zdála taky růžová a německá životní úroveň na dosah. A taky nám říkali, že je to udržitelné, bezpečné a bude to tak pokračovat do nekonečna. Jak dnes víme, nekonečno trvalo už jen pouhých pár měsíců. Dnes je to podobné, v obchodech jsou prázdné pokladny, v uličkách nejsou v regálech zatažené díry a u těch pár obsazených a funkčních pokladen se obvykle čeština vyskytuje jako nejlépe druhý jazyk.

Oproti poslední konjunktuře je tu ovšem velký rozdíl v náladě. V roce 2007 byli všichni optimističtí a věřili, že budoucnost bude jenom lepší. Dnes se pořád jenom nadává, že líp už bylo a dobře už nikdy nebude. A přitom jsou všechna čísla lepší, než bývala. Máme ovšem nějaký ten šrám na duši, protože jsme se sami připravili o několik dobrých let. Co je ovšem stejné, je to, že sehnat nového zaměstnance je pro lidi z HR pravé peklo na zemi.

Kdo jde dnes nakupovat, toho určitě překvapí, jak to v obchodech vypadá. Je tam docela binčus, zboží není vyrovnané, plné krabice se válí všude a nikdy nejsou obsazené všechny pokladny. Takhle jsme si to západní Německo nepředstavovali, takhle určitě ne.

Obchodní řetězce jsou první na ráně, kdo pozná, co to znamená, když vám chybí flexibilní trh práce. Nemají totiž žádnou legální možnost, jak si dovézt někoho, kdo by rád za tou pokladnou seděl a vážil si toho.

Není totiž nikdo, kdo by za nimi rád a s chutí pracoval. Češi to dělat nechtějí, Slováci došli a Ukrajincům pro jistotu nedáme pracovní víza, protože … to vlastně nikdo neví, proč ono vízum nemohou dostat. Asi je třeba se zeptat na Ministerstvu vnitra, jakou to mají vlastně strategii. Osobně se obávám, že žádnou a flikují jenom okamžité potřeby.

Takový Albert je pak docela v pasti, protože bojuje na trhu práce, kam už nikdo další nechce přijít. A tak obchodním řetězcům nezbývá, než se pustit do boje o lidi, kteří už v sektoru jsou. Ti už přesně vědí, do čeho jdou, v čem jsou a naprosto přesně vědí, co chtějí. A řetězce to vědí taky, že jdou hlavně po penězích. Není se čemu divit, strategie v Retailu byla dlouho taky jenom o penězích, jen obráceně, dát jich zaměstnancům co nejméně.

Romantické a ideologické časy, kdy Žena za pultem pevnou stranickou rukou prodejně vládla a určovala, jaký budou mít lidi víkend, protože když chleba nebyl, tak byl i den starej vlašák fajn, jsou dávno pryč. Lidi v retailu se dostali na začátek potravního řetězce a chování k nim nebylo právě pěkné. Byli obvykle první, kdo odnesl propouštění, osekávání benefitů a změny v rozvrhu práce.

Retail se začíná jako první brutálně měnit. Má to dva směry. První je směr kruté automatizace, protože už není zbytí. A ten druhý je o tom, že se řetězce složitě opět učí elementární slušnosti v mezilidských vztazích.

Ten nečekaný tlak vede k tomu, že automatizovat se prostě musí, protože není nikdo, kdo by to dělal. To znamená, že v prodejnách bude lidí méně a méně a poklady budou skorem všechny samoobslužné. Jen se bude někdo věnovat tomu, aby zákazníky hlídal, aby tu prodejnu neroznosili domů. Bude to drahé a znamená to, že v další krizi se početná skupina lidí nebude moci do prodejen vrátit, protože jejich pracovní místo mezitím zanikne. A budou si musít najít jiné uplatnění.

Ten druhý směr bolí ještě víc. Obchodní řetězce se učí, že občas tahají za kratší konec provazu. Zaměstnanci ani nepotřebují odbory, aby dosáhli podstatného zlepšení podmínek. Jak často řetězce říkaly, že mají práci pro maminky s malými dětmi. A jak se pak ukázalo, že nejlepší je dát děti k babičce? To už neplatí, flexibilní pracovní doba je už standard. Vyšší mzdy? Kupodivu i na to se nějaké peníze našly. A snad tam i zůstanou, až se situace zase změní.

Čeká nás ještě pár hodně horkých měsíců, ale každá párty jednou skončí. Snad nás tentokrát nebude tolik bolet hlava.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *